Zvané přednášky

čtvrtek 7. června 2018

14:00 – 15:00
prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., DSc.

St. Veitsdom und die böhmischen Landespatrone (14. – 19. Jahrhundert)

St. Vitus Cathedral and the Ensemble of Patron Saints of Bohemia

The respect for the patron saints of Bohemia is the basic idea behind the iconography of the St. Vitus Cathedral. It has been present already in the St. Vitus rotunda where the relics of St. Vitus, Wenceslaus and Adalbert were buried. They got their honorary place also in the Romanesque basilica with two choirs, which replaced the original rotunda in the 11th century. Charles IV in 1344 started a major transformation and set to build a new cathedral, and St. Sigismund, the King of Burgundy, ‘enriched’ the body of the traditional patron saints. The graves of the patron saints constituted an imaginary cross with the tomb of the Czech kings in the middle. The sacred centre of the dome was the St. Wenceslaus’ Chapel with the tomb of the heir of the Czech Lands with the Czech royal crown (known as St. Wenceslaus’ Crown) sitting on the reliquary bust with the skull of St. Wenceslaus. The ensemble of the patron saints of Bohemia is depicted all over the cathedral. We see them at the Golden Gate mosaic, the martyrdoms of the patron saints decorate the lid of St. Wenceslaus’ tombstone, busts of the patrons were mounted on the so-called Upper Triforium, including the apostles St. Cyril and Methodius. The figures of the patron saints are seen on the frame of the Madonna and True Image of St. Vitus. Charles had made the reliquary busts for the patron saints’ skulls, the Emperor Sigismund of Luxembourg, though, stole them at the beginning of the Hussite wars. In the spirit of the Renovatio regni, the Jagiellonians intentionally followed Charles IV. legacy since the 1480s. Vladislaus II of Hungary had the walls of St. Wenceslaus’ chapel decorated with paintings depicting motifs from the legend of St. Wenceslaus. He also acquired new reliquary busts of the patron saints. The Habsburgs – after taking on the Czech royal throne – have followed the same agenda for the cult of the patron saints of Bohemia, as expressed in Mayer’s painting from the early 17th century: the family of Ferdinand II venerates the Patrons. Reliefs with the figures of the patron saints by Caspar Bechteler (circa 1630) were planted in the cathedral door. Last but not least, the monumental statues of the patron saints by František Preiss were mounted on the pillars of the crossing. In the 1660s, St. Joseph ‘joined’ the group of patron saints of Bohemia. The martyr St. John Nepomucene went down in the cathedrals’ history: his silver tombstone was the target of thousands of pilgrims after his canonization. Also in the 19th and 20th century, the legacy of the past was respected, and in the newly reconstructed and completed cathedral, the group of the patron saints of Bohemia is repeatedly depicted on altars, stained glass windows and on the bronze reliefs of the entrance doors to the cathedral. The Slavic apostles St. Cyril and Methodius get focus; St. Vitus and St. Sigismund, on the other hand, are downplayed.
  • Jan Royt, Das Nachleben Karl IV., in: Jiří Fajt – Marcus Hörsch, Kaiser Karl IV. 1316–2016, Nürnberg 2016, s. 259–266.
  • Jan Royt, Kaple sv. Kříže. The Chapelof the Holy Cross, Praha 2016.
  • Jan Royt, Karel IV. Císař a český král. Vizionář a zakladatel, Praha 2016.
  • Jan Royt, Kto je svätý Ján Nepomucký? in: Marek Sobola a kolektiv (ed.), Príbeh svätojánský. Socha sv. Jána Nepomuckého v Divine, Žilina 2017, s. 17–32.
  • Jan Royt, Malířství za vlády Lucemburků, in: Lubomír Turčan (ed.), Severozápadní Čechy za vlády Lucemburků, Litoměřice 2016, s. 97–118.
  • Jan Royt, Praha Karla IV., Praha 2016.
  • Jan Royt, The Cathedral of St. Vitus at Prague Castle, Prague 2016.
  • Jan Royt, Život a ikonografie sv. Prokopa, in: Petr Sommer – Jan Royt, Sázavský klášter, Praha 2013, s. 39–90.

pátek 8. června 2018

14:00 – 15:00
prof. PhDr. Jiří Mikulec, CSc.

Der „gute Tod“ und seine Schutzpatrone in der Zeit des Barock

‘Good Death’ and Its Patrons in the Baroque Period

An important value in the religious life of believers in the Catholic Baroque period was the so-called ‘Good (Happy) Death’ – mors bona (felix). It was considered to be an important prerequisite for the smooth transition of the soul into the afterlife, and also one of the important conditions for its salvation.

First, the paper presents the basic parameters of ‘Good Death’ as they were introduced to the lay believers in the Czech Lands in the second half of the 17th and the first half of the 18th century. Furthermore, the paper deals with the specific cults of Christ, the Virgin Mary and other saints, cults connected to the preparation of the believer for death, the process of dying itself and, last but not least, the fate of the souls of the deceased. First of all, we show the hierarchy and structure of the ensemble of the patrons of Good Death popular in the Czech Lands. In addition to the cults of Christ, the Virgin Mary and several other saints who have traditionally played this role (e.g., St. Joseph, St. Barbara, etc.), we also draw attention to the lesser known saints and the role of angels; also, we discuss the link between the saints with patronage against Black Death, and the patronage of Good Death. We answer the following set of questions: what contributions the believers could expect from the patrons, what religious practices were associated with their cults, how these patrons could be approached and how could the believers communicate with them. We draw our conclusions on the formation of the secular devotion of the popular classes primarily on religious educational literature.

The last part of the paper is devoted to the impact of dogmatic postulates on everyday religious life in the Baroque Czech Lands. Institutions that played a significant role in the questions of death were confraternities: they brought together both the lay believers as well as clergymen. The confraternities concentrated on supporting their dying members, on funerals, and more broadly, on supporting the souls of the dead during their suffering in the purgatory. This, in principle, applies to all confraternities, regardless their patronage. However, some confraternities were consecrated directly to the patrons of Good Death and developed their cults systematically. Based on our long-term and comprehensive research of confraternities in the Czech Lands in the 17th and 18th century, we provide more detailed information on these communities, both in terms of their representation in society and their activities.
Bibliography

Sources

  • [Anonym], Bruderschaft Jesu, Mariae, Joseph zur Erlösung der armen Seelen im Fegfeuer, s. l. s. d..
  • [Anonym], Die löbliche Hülff -reichende Bruderschaft für lebendige und Abgestorbene in Nahmen der Allerheiligsten und unzertheilten Dreyfaltigkeit, unter dem Glor-reichen Schutz der Gnaden-reichen Heimsuchung der Allerseeligsten und übergebenedeysten Jungfräulichen Mutter Mariae…, Prag 1738.
  • [Anonym], Eingentliche Unterweisung von dem Heiligen Scapulier Maria vom Berg Carmelo…, Prag s. d. (18. stol.).
  • [Anonym], Hvězda milosti k břehu nejšťastnější věčnosti prostředkem šťastné smrti vedoucí…, Hradec Králové 1748.
  • [Anonym], Letzter geistlicher Will oder Wahre und heilsambe Vorbereitung zu einem glückseeligen Todt, mit sonderbahrem Fleiß zusammen getragen und zum Trost allen Sterbenden dedicirt und an das Licht gegeben, Prag 1714.
  • [Anonym], Poslední duchovní kšaft a nebo Pravé a spasitedlné přihotovení k šťastné smrti, s obvzláštní pilností sebraný a k potěšení všech umírajících dedicirovaný a na světlo vydaný, Praha 1714.
  • [Anonym], Spasitedlné umírajícího a se k šťastné věčnosti přihotovujícího vzývání, od jednoho z Tovaryšstva Ježíšova kněze k prospěchu umírajících sepsané, Praha 1766.
  • [Anonym], Solamen aegrotantium, aneb duchovní těšení všem lidem stonajícím, též velebným pánům farářům i jiným správcům duchovním, kteříž lidské duše při posledním čase sobě poručené mívají, velmi potřebné a užitečné, Praha 1674.
  • Jan Beckovský, Katolického živobytí nepohnutedlný základ…, První sloup Víra, jímž se nepohnutedlný základ křesťanského živobytí bezpečně utvrzuje, Praha 1707; Druhý sloup nepohnutedlnýho základu katolického živobytí, Praha 1707; Třetí sloup nepohnutedlnýho základu katolického živobytí, Praha 1708.
  • Petr Canisius, Katechizmus obecnímu lidu i mládeži velmi užitečný. Od Petra Kanyzya z Tovaryšstva Ježíšova, svatého písma doktora vydaný, nyní pak v nově sprostými obrázky pro sprostý lid a mládež vypodobněný, Praha 1672.
  • Jindřich Ondřej Hoffmann, Zrcadlo náboženství, to jest původ, způsob, příčina, smysl a užitek všech ceremonií v církvi katolické každoročně i každodenně obyčejných, Praha 1642.
  • Albrecht Chanovský, Správa křesťanská s krátkým výkladem podstatnějších věcí, které každému křesťanu věděti hodné a náležité přísluší, Praha 1697 (3. vyd.).
  • Mattheus Kiening, Vom Fegfewr ausführlicher Tractat in zween Theil ode zwei Bücher abgetheilet, aus des Ehrwürdigen, Hochgelehr ten Herrn Roberti Bellarmini der Societät Iesu Tractat de Purgatorio, Meinz 1600.
  • Thomas Leonardus, Gnadenschatz des Heiligen Rosen-Crantzes, Prag 1657.
  • Jan Malobický, Dům věčnosti, Praha 1681.
  • Philippus Servius, Amicus Fidelis usque ad mortem, sive modus juvandi moribundos, aegris, sanisque perinde utilis, Pragae 1717.
  • Jan Sies, Sladký nápoj jak při trpké nemoci, tak i při hořké smrti duši posilňující, to jest: Některá užitečná a potěšitedlná v čas nemoci čtení a modlitby, před skonání[m] pak horlivá vzdychání a ducha svého do rukouch Páně poroučení, Hradec Králové 1768 (3. vyd.).
  • Milan Kopecký (ed.), Fridrich Bridel, Básnické dílo, Praha 1994.
  • Milan Kopecký (ed.), Valentin Bernard Jestřábský, Vidění rozličné sedláčka sprostného, Uherský Brod 1973.
  • František Faustin Procházka (ed.), Kniha Erasma Roterodámského, v kteréž jednomu každému křesťanskému člověku naučení i napomenutí se dává, jakby se k smrti hotoviti měl. Z latinského jazyku do češtiny přeložená od Jana z Lobkowitz, nejvyššího hoffmistra Království českého, nyní podruhé na světlo vydaná, Praha 1786.
  • Antonín Škarka (ed.), Adam Michna z Otradovic, Básnické dílo, Praha 1985, s. 142–143.
  • Martin Valášek (ed.), Giovanni Battista Manni, Věčný pekelný žalář. Do češtiny přeložil Matěj Václav Šteyer, Brno 2002.
  • Josef Vašica (ed.), Muž apoštolský aneb život a ctnosti ctihodného pátera Albrechta Chanovského z Tovaryšstva Ježíšova v českém království od Jana Tannera z téhož Tovaryšstva, Praha 1932.

Literature

  • Richard Copsey, Simon Stock and the scapular Vision, Journal of Ecclesiastical History 50, 1999, č. 4, s. 652–683.
  • John Patrick Donnelly – Michael W. Maher (edd.), Confraternities and Catholic reform in Italy, France and Spain, Sixteenth Century Essays and Studies, Vol. 44, Kirksville 1999.
  • František J. Holeček, Teologie smrti na prahu raného novověku, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: řada historická (C) 51, 2002, č. 49, Brno 2004, s. 9–23.
  • Martin Holý – Jiří Mikulec (edd.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007.
  • Gerhard Hölzle, Der Guete Tod. Vom Sterben und Tod in Bruderschaften der Diözese Augsburg und Altbaierns, Augsburg 1999.
  • Rupert Klieber, Bruderschaften und Liebesbünde nach Trient. Ihr Totendienst, Zuspruch und Stellenwert im kirchlichen und gesellschaftlichen Leben am Beispiel Salzburg 1600–1950, Frankfurt am Main 1999, s. 122–130, 585–586.
  • Pavel Král, Knížka o smrti Mikuláše Krupěhorského. Příprava ke smrti v českém prostředí na přelomu 16. a 17. století, in: Jitka Radimská (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, Vita morsque et librorum historia (= Opera romanica 9, 2006), s. 141–154.
  • Sebastian Leutert, Geschichten vom Tod. Tod und Sterben in Deutschschweizer und oberdeutschen Selbstzeugnissen des 16. und 17. Jahrhunderts, Basel 2007.
  • Peter Löffler, Studien zum Totenbrauchtum in den Gilden, Bruderschaften und Nachbarschaften Westfalens vom Ende des 15. bis zum Ende des 19. Jahrhunderts, Münster 1975.
  • Tomáš Malý, Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací. Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století, Brno 2009.
  • Tomáš Malý – Pavel Suchánek, Obrazy očistce. Studie o barokní imaginaci, Brno 2013.
  • Harald Johannes Mann, Die barocken Totenbruderschaften. Entstehung, Entwicklung, Aufgabe, Struktur, Verwaltung und Frömmigkeitpraxis. Eine kultur-, gesellschafts- und frömmigkeitsgeschichtliche Untersuchung, Zeitschrift für bayerische Landesgeschichte 39, 1976, s. 127–151.
  • Petr Maťa, Die Renaissance des Fegefeuers im barocken Böhmen, in: Václav Bůžek – Eva Štefanová (edd.), Menschen – Handlungen – Strukturen, Historisch-anthropologische Zugangsweisen in den Geschichtswissenschaften, České Budějovice 2001, s. 139–160.
  • Barbara Mikuda-Hüttel, Vom „Hausmann“ zum Hausheiligen des Wiener Hofes. Zur Ikonographie des hl. Joseph im 17. und 18. Jahrhundert, Marburg 1997.
  • Jiří Mikulec, Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích, Praha 2013.
  • Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004.
  • Jan Royt, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 2011 (2. vyd.).
  • Bernhard Schneider, Bruderschaften im Trierer Land. Ihre Geschichte und ihr Gottesdienst zwischen Tridentinum und Säkularisation, Trier 1989.
  • Vítězslav Štajnochr, Panna Maria Divotvůrkyně. Nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa, Uherské Hradiště 2000.
  • Otto Wimmer, Kennzeichen und Attribute der Heiligen, Innsbruck 2000.